Troubský kroj
Mluvíme-li o kroji, pak musíme přesně vymezit konkrétní příležitost a dobu, kterou máme na mysli, protože se kroj sice pomalu, ale přece jen měnil a přizpůsoboval. Za období vrcholného rozkvětu ženského kroje na západním Brněnsku považujeme druhou polovinu 19.století a dozníváním do první světové války. Dokonce ještě ve třicátých letech 20.století bylo možné setkat se o velkých svátcích s babičkami, které byly pěkně postaru oblečené. Cit pro správnou sestavu tohoto typu se udržel až do padesátých let 20.století.
Původní rozlišení letní-zimní kroj se v druhé polovině 19.století zkomplikovalo. Koncem druhé třetiny se totiž letní kroj s rukávci přestal na svátek považovat za "slušný", přestal být vhodný pro ženy nad 25-30 let a udržel se jen v tanečním oblečení mládeže. Přitom je to forma kroje, v níž se dochovaly mnohem starší rysy, než se původně myslelo, jako například použití bílého plátna na svrchní sukni. K základu se přibíraly další součásti. Kolem r.1827 se doplnil třícípou půlkou, která se po r.1850 bohatě vyšívá, a červeným potištěným vídeňským šátkem. Po polovině století přibývá spodních sukní, do tuha škrobených. Hnutí kolem Národopisné výstavy v 90.letech 19.století našlo největší ohlas v Troubsku a do kroje se zavedly "národní" výšivky v barvě červené, modré i žluté. Od té doby se kroj k tanci už neměnil, jen k méně významným muzikám se půlka nenosila a později i vyvázaný šátek šetřil na "lepší" příležitosti. O hodech bylo oblečení pestřejší a nejbohatší měly stárky.
Jejich svrchní sukně, zástěry a šátky na krk byly hedvábné. Ještě drahocennější bylo oblečení nevěst, ty byly celé v hedvábí, takový byl i jejich kabátek s hlubokým, šátkem překrytým výstřihem. Na celém západním Brněnsku se udržela úvodnice. Stejně jako nevěsta byla oděna i první družička. Když se pak nevěstinská úprava hlavy vyměnila za vídeňský šátek, vydrželo toto oblečení na největší svátky po celý život. Na běžnější neděle se brala bílá vyšívaná půlka a kroj méně nákladný. V zimě se nosil kožíšek a ke konci století vlňák. Čím více přibývalo let a důstojnosti, tím víc se přece jen volily tlumenější barvy. Před sto dvaceti lety si vázaly kmotry na hlavu tu a tam ještě také velké bílé čtvercové šátky "plíny", bohatě vyšívané. Kolem roku 1880 oblékaly ženy, jejichž manžel, nebo otec nepracoval v zemědělství, tzv. "řemeslnický" kroj, který se lišil od selského kacabajkou, šátkem vázaným pod bradu, později se odložily také zástěry a nosily jej i dělnice z továren. Ke konci 19.století pronikala také do selské sestavy upjatá kacabajka s šátek pod bradu. Doposud jsem se zmiňoval jen o svátečním kroji. Všední a polosváteční se od něho střihově nelišil, jen použitý materiál byl jiný, většinou levný, prací. Ve dvacátém století se na všední den začala nosit volná jupka s kterou se původně ani neslušelo jít do Brna. Teprve po druhé světové válce se šije z dražších materiálů a s bohatstvím spodních sukní představuje poslední zbytek místního kroje.
Zastavíme-li se u ženského kroje z konce minulého století, musíme si zapamatovat jednak přesné rozlišování oblečení pro různé příležitosti , jednak vliv sociálních rozdílů. Dvacáté století pak zná jen dvě možnosti: kroj na slavnosti (v podstatě dřívější oblečení na největší svátky se selským kabátkem pro nevěstu a pro vdané a kroj mládeže k muzice) a běžné oblečení, které se pomalu přesouvá do vyšších věkových kategorií (obecně šátek pod bradu, ve všední den jupka – na svátek kacabajka, později jen jupka) Pro všechny je charakteristická co největší upravenost a šetrný vztah k relativně drahému oblečení. O mužském kroji toho můžeme povědět mnohem méně. Po zrušení roboty r.1848 se rychle odkládá, protože muži nechtějí být ve městě nápadní, a proto přezírání. Ba i starcům, kteří doma chodili ve starém kroji se ostatní posmívali, že jsou "hadrláci".
Bylo to tak, že se nejprve žluté koženky obarvily na černo, pak se vyměnily za dlouhé tmavé látkové kalhoty, které se nosily i do vysokých botů. Dosti dlouho se dotrhávala tmavomodrá soukenná vesta a kabátek. Vesta se udržela v oblečení na hody, v Troubsku se opět v době Národopisné výstavy začala zdobit zeleno-žlotou výšivkou, která přetrvala dodnes. O hodech mívali stárci také bohaté zdobené Klobouky. Ještě před sto lety měli o svatbách mladí muži na boku přes řemen tzv. "ručník", na koncích roztřepený. Po mnoho let se dávala přednost přezdobeným krojům z jiných konců Moravy, ale dnes se konečně uznávají i hodnoty kroje žijícího samostatným životem v těsné blízkosti průmyslového centra. Nezapomínejme na to a přistupujme k němu s úctou a láskou.